Agility
Již tak půl roku chodím na agility. Ale než jsem na ně začal chodit, tak Vám musím říct, že panička měla docela problém sehnat cvičák či cvičící skupinu, kde nás vezmou a kde není plno. Jsem strašně rád, že to vyšlo ve Starém Lískovci v Brně.
A už se dostáváme ke cvičení.....
Když mě tam panička vzala ( o těch nedělích jsem už říkal v "rychlém shrnutí do 10/2013"), tak tam bylo tolik nových kamarádů se kterými jsem si mohl hrát ( než začně hodina ), že jsem byl úplně nadšený - běhal jsem, lítal, seznamoval, všecho si očuchal (pozn. paničky - jen paničku nevnímal ). Najednou si nás pejsky všichny zavolali, zapli na vodítko a šli jsem na jiný plac, kde byly postavený jakýsi překážky- nevěděl jsem na co. Posléze jsem zjistil, že je to nachystané pro nás pesany.
Fakt je, že jsem vůbec nechápal, proč po mě panička chce, abych za ní běhal a přeskakoval překážky ( když mě to bavilo před tím běhat se psama a bavili jsme se skvěle). Jako snažil jsem se, protože panička mě chválila, dávala mě pamlsky, to jo.....Ale mě se o tom vůbec nechtělo přemýšlet - proč bych měl běhat do tunelu a nebo neběhat skočky rovně, ale jaksi je obíhat a proč mám běžet za paničkou, když mě se chce běžet jinam? Takových otázek jsem měl plnou hlavu.
Po čase, když jsme změnily hodiny výcviku a začali jsme chodit v týdnu, tak jsem byl plný energie a začal jsem se na to běhání těšit. Taky jsme se už s paničkou docela sehráli a musím říct ( dalo nám to ovšem hooodně moc zabrat ), že mě začíná bavit běhat za tou paničkou a sledovat, kam poběžíme. Protože po každé je to trochu jiné. A taky mě hodně dala moje panička a běhám teď pro ni - jestliže ona má radost a po běhání mě hrozně moc pochválí a pohraje si se mnou, baví mě to o to víc :-)
Ale nemyslete si, nebylo to tak jednoduchý mi to ukázat a naučit - ještě pořád mám takový úlet typu: cvičitelka Marcela stojí moc blízko překážky, kde poběžím, tak já se prostě zaseknu a koukám na ni stylem "proč tady jako stojíš?" a dál neběžím. Prostě ne! A to máte pak vidět tu moji paničku, jak běsní ( samo, že Marcela ji uklidňuje, že to chce trpělivost atd. ). Kdyžto vezmu kolem a kolem, tak tu paničku taky musím potrápit, aby to neměla moc jednoduchý. Přece ji neukážu hned, že to umí a jde mi to, no né :-D
A nebo se mi taky onehdá stalo - překážky Ačko a kladinu jsem vždycky běhal bez problémů. Spíš naopak, tyto dvě překážky mě baví asi nejvíc. Najednou, tak před 2 měsícema jsme přišli na hodinu agility a já jsem najednou na Ačko ani na kladinu nechtěl jít. Ale vůbec. Prostě jsem zkoprněl, jakmile ta překážka byla někde poblíž. Určitě se ptáte proč, že? no, jak bych Vám to vysvětlil - jednoduše a prostě se mi za prvé vůbec nechtělo a taky jsem si postavil hlavu a ještě jedna věc ( ale asi moc nevysvětlitelná ), mám zkraty. Tento zkrat v hlavě trval jenom tu jednu hodinu. Další hodiny už v pohodě a zase jsem lítal jen na Ačko a kladinu....Tak mi řekněte čím to je, že? Já to nevím, ale je to tak. A panička? Když mám takový nějaký zkrat, tak dělá, že se nic neděje ( ale já vidím, jak pění ) a mě to hodně pomáhá, že na mě netlačí, abych něco překonal na silu. Spíš se snaží po dobrým a nebo úplně ve hře, abych se aspoň pokusil to překonat ( no někdy to nejde vůbec, tak to necháme) a když mám snahu, tak to je pak panička štěstím bez sebe :-)
A i s těmahle zkrata a s tím, že děláme agility chvíli, jsme vyhráli 3.místo na prvních závodech v agility. To Vám řeknu, tam to bylo úplně něco jiného - více lidí, všichni jaksi nervózní ( teda páníčkové ) a delší a náročnější segvence běhů agility než na tréninku. Ale bylo to super. Pak, po příjezdu domů, jsem lehl a spal :-)
Každopádně to asi paničku povzbudilo a je na mě jakási hodná :-)